Dvořák: Requiem
[Suisen* : DOPORUČUJI!]
Když přijde řeč na duchovní skladby Antonína Dvořáka, většina posluchačů západní vážné hudby si vzpomene především na jeho Stabat mater a až potom se jim vybaví i Requiem. Zatímco Stabat mater se svou lyričností a nádhernou melodičností představuje skladatelovu promyšlenou vizi bědující Matky Boží, Requiem uvádí posluchače v úžas intenzitou a vyzrálostí charakteristickou pro pozdního Dvořáka zdůrazňujícího důmyslnou konstrukci více než lyrickou melodičnost. V minulosti jsme několikrát dostali možnost ocenit uvážlivé interpretace vynikající věcnou jasností, jež nám umožnily vnikat do Dvořákových konstrukčních tajemství. Přesvědčivě lze však toto dílo podat jen za předpokladu, že si podrží slovanský témbr a rytmus tvořící stálé pozadí Dvořákova tvůrčího myšlení. Právě z tohoto hlediska byl pro mne poslech nové, nadšeně znějící nahrávky Dvořákova Requiem v provedení orchestru a sboru z Brna—jedná se o záznam živého vystoupení z listopadu 2010—hlubokým zážitkem. Krajová vůně Brna (města, kde svého času vyrůstal Leoš Janáček) a jeho jedinečná hudebnost vyvěrají z hlubokých pramenů a působí na posluchače pronikavým dojmem. Dirigent Petr Fiala vyniká naprostou důvěrou v mistrovské dílo, jež interpretuje, a schopností vcítit se do něj—vyzdvihnout je třeba jeho přesné vedení orchestrálních témbrů, jakož i sjednocení dikce zpěváků. Značnou výhodu mu zjevně poskytuje skutečnost, že je nejen orchestrálním dirigentem, nýbrž i sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno, dokonce jeho zakladatelem. Co se týče čtyř sólistů, všichni zpívají výborně. Zvláště altistka a basista vynikají velmi sytými hlasy; tenor je rovněž na úrovni a zpívá s pozoruhodnou vášní, což lze říci i na adresu sopranistky—jak rád bych ji slyšel zpívat Janáčka!
Ryousuke Hatanaka
[Suisen: DOPORUČUJI!]
Pokud jde o Dvořákovy duchovní skladby, větší oblibě se těší Stabat mater, poslechnout si však jednou za čas Requiem je skutečný zážitek. Toto dílo ohromí svým rozměrem, ale detaily se v něm přesto neztrácejí. Oplývá krásnými melodiemi, aniž ztrácí na intimitě—Dvořákova hudba vede posluchače svou zbožností a vážností do království víry.
Jak se mi podařilo zjistit, Petr Fiala, jméno pro mne až dosud neznámé, je uznáván nejen jako dirigent, ale také jako sbormistr a skladatel. Jeho styl se důsledně vyhýbá přehánění a hudba je tak v jeho podání svou neostentativností bezmála až naivní—soudím ovšem, že v dnešní době všeobecného soupeření o co nejvyšší míru originality je jeho střízlivou pokoru třeba chápat jako postoj hluboce odvážný. Možná však bude správnější hledat klíč spíše ve Fialově dirigentském sebevědomí, bez něhož by takto mimořádně přirozená interpretace byla téměř nepředstavitelná. Například z toho, jak vede jednotlivé melodie (hrané většinou ve dřevech a smyčcích), je patrný jeho smysl pro krásu, interpretační svévole však zůstává omezena na minimum: hudba je přímo svěřována vnímavosti každého posluchače. Fiala diriguje skladbu s mohutnou energií, ale nijak se nesnaží zalíbit a vystačí si s Dvořákovou přirozenou velkorysostí. Nepřetápí srdce posluchačů umělým vyhříváním, nýbrž dává přednost nenucenému teplu lidských rukou, jimiž je svírá. Když se zaposloucháme, zapomínáme ve vší té hřejivosti a líbeznosti na plynutí času a zakoušíme pokoj—a přemítáme, proč vlastně trávíme život tak nepokojně a nerozumně! Český filharmonický sbor Brno skvěle vyhovuje dirigentově filosofii a co se týče sólistů, zejména sopranistka a mezzosopranistka jsou s Fialovým hřejivým světem skvěle sladěny. Jeho hranice nepřekračuje ani basista, jen tenorista se místy prohřešuje svévolnější artikulací.
Michifuyu Kitao
Japonsko / Record Geijutsu, srpen 2011
* Každé CD hodnotí dva kritici. Označí-li je oba za „Suisen“ (neboli „Doporučeno“), získává CD značku „Tokusen“ ( „Exkluzivní doporučení“).